Roční archiv: 2012

Začalo to vlastně už minulý rok na podzim, s prvním ročníkem ústeckého půlmaratonu, o kterém se hodně mluvilo a tak nějak mi utkvěl v hlavě. Pak, když někteří běžci na svých blozích začali psát o březnovém půlmaratonu, začal červíček vrtat. S příchodem jara se mi běhalo fakt dobře a já jsem si začala říkat, že do podzimu bych to mohla zvládnout, a tak v květnu posílám příhlášku. Souboj Ústí-Blansko nakonec vyhrává Blansko. 

Trénink na 10km závod mám na nástěnce připíchnutý už nějakou dobu, teď ještě pohledat další, ten na půlmaraton. Navýšit kilometry, pozměnit dosavadní způsob, jakým běhám, plánuji si na léto dokonce i dva místní závody (cca na 10km). Leč plány jsou plány a realita často bývá jiná. S těmi mými nejvíce zamává nemoc vprostřed prázdnin, díky které nakonec tři týdny vůbec nebudu běhat, v jejímž důsledku nepoběžím ani jeden naplánovaný závod a ve zbylých třech týdnech před závodem už téměř nic nenaběhám. Co teď? Má nejdelší vzdálenost uběhnutá po nemoci je 9km. Nejsem zcela fyzicky v pořádku - po nemoci mě stále zlobí pravé tříslo. Bolí i v klidu. Toho se asi nejvíc bojím - že nevydrží. Jít do toho, nejít? 

Nejsem ten typ, co se vzdává bez boje. A tak v týdnu před závodem řeším, co s sebou, řeším, jaké bude asi počasí, řeším jídlo a řeším, co s mou chronicky zlobivou achilovkou a kolenem, které mají na asfalt zcela určitě alergii :-)... Ve čtvrtek se lékarnice vyptávám na tejpovací pásku  a ona mě odkáže  o pár km dál, do vedlejšího města na rehabilitaci, kde prý to dělají - úžasné, jak na zavolanou, teď ještě aby mě vzali - volám tam a prý mě paní ještě v pátek dopoledne vezme. Posílám díky nahoru. V pátek rehabce vysvětluju, co mě čeká, jaké mám obtíže, kde to bolí, co kde táhne...nakonec odcházím , spokojená s výhradami, protože modrá páska došla, a tak mám na sobě modrý jen jeden pruh :-), zbytek v tělové barvě. Moje první zkušenost s touhle technikou, uvidíme, jestli to bylo dobré rozhodnutí.

Je sobota, poslední den před závodem. Myslím, že můj muž se už těší, až bude neděle večer, jen mi to raději neříká. Začínám být lehce nervozní, snažím se o "tom" pořád nemluvit, ale nějak se mi to nedaří. Večer ještě raději kontroluju, jestli mám opravdu všechno - při pohledu na hromadu věcí si vzpomenu na Stína a říkám si, co šílíš, holka, vždyť je to jenom půlmaraton,  a ne ultra :-), ale pak raději narvu do batohu všechno, protože kdoví jak zítra bude, co všechno se bude hodit a vůbec, vždyť je to můj první závod, raději pořádně vybavená, než aby mi něco chybělo.

Málo platné, narození dítěte vám obrátí život naruby. A lhostejno, jestli jde o prvorozence či druhorozence. Snad jen takový druhorozený nedonošenec, vám dokáže život opepřit malinko vydatněji (viz. tady, tady, tady a vlastně i tady). Ovšem to si nestěžuji. Bez koření není pořádná bašta, že?!

A jak se vám tak obrátí život naruby, jste celí vyjevení a zděšení z toho, jak to na té opačné straně líce vypadá, a vymýšlíte neuvěřitelné věci. Tedy, ne že bych nakonec vymyslel něco tak neuvěřitelně šokujícího a převratného. Kdo mě zná, ví, že s mou náturou je výsledek onoho vyjevení se nad životarubem vlastně prachsprostě normální. Rozhodl jsem se totiž, sic tak nějak nepravidelně, se z tohohle zděšení veřejně vypisovat.

Tento občasník ponese název 1 a ¾ chlapa s podle situace se měnícími podtituly.  Všechny hlavní postavy občasníku jsou potom obsaženy v jeho názvu. Nevěříte?

Jedničku nebo také celého chlapa jsem nabubřele přisoudil sobě.

Polovina náleží našemu šestiletému synu a čerstvému školákovi (k tomu se určitě ještě vrátím). Asi by s tou polovinou hlasitě nesouhlasil, protože se velmi často považuje za chlapa celého. My potom máme někdy dokonce pocit, že tu po bytě nebo venku nebo prostě tam, kde se zrovna nacházíme, běhají nikoliv chlapi, ale rabijáti nejméně dva. Přesto však budiž pro tento nepravidelník onou půlkou, pulcem či půlcem nebo taky půlčíkem. Co oči (prozatím) nepřečtou, to srdce bolet nebude. :)

Sotva tři měsíce stár, stěží přes tři kila vážící a už minimálně třikrát nás vyděsivší uzlíček nebude, jak by se mohlo z předchozích slov zdát, třetinou, nýbrž čtvrtkou. Čtvrťákem či čtvrťáčkem…

A v neposlední řadě moje milovaná žena a matka tří čtvrtek vyobrazených níže. 

Nezapomněl jsem na ni a skutečně v titulku obsažená je. Ona je totiž to krát, které násobí to skrovné penzum našich dobrých vlastností a navzdory matematické logice odmocňuje naše nedostatky. A kdo jí už někdy viděl, ví, že titul paní krát(ká), jí sedne jako ulitý. :)

Ale už dost úvodu. Třeba se najde někdo, kdo bude tyhle výplody prozatím (snad) zdravé mysli číst (jak píšu výše, nabubřelost sama :). Ovšem pokud nikoliv, i tak mi bude stát za to, si některé hlášky či příhody pro budoucnost zaznamenat. Třeba jen jako příhody pro vnoučata. :) A kdo ví, třeba jednou pojedou Šimon a Matouš i na riviéru…. ;)

Blog 1 a 3/4 chlapa