Z haly do terénu

0

Halová sezona skončila. Jak bych jí hodnotil z mého pohledu?

Velice kladně. Podařilo se mi zaběhnout česky halový rekord na 1500m, 3000m jsem zaběhl ještě o dost lip, než jsem čekal, v časech u nás dlouho nevídaných, a při kontrole rychlosti na MČR jsem obstál taky dobře. Na HMS jsem odjel ne zcela v ideální formě. Spíš jsem si odpočinul a dostal se z útlumu po Praze Indoor, kde jsem nebyl zcela fit a závod mě totálně oddělal. Nicméně v Sopotech to bylo dobré a se svým 5. místem jsem nadmíru spokojen. Po doběhu jsem nebyl, ale už se to uleželo. Mrzí mě, že jsem neudržel psychiku, tak jak jsem chtěl, i když jsem na to byl připraven. Viz vzpomínky na Istanbul. Holt velká soutěž není sranda a je to hlavně o hlavě. 


Suma sumárum: pro mě je nejdůležitější, že jsem po roce a půl zpět. Užívám si každý závod a jsem opět schopný bojovat se světovou špičkou a to i po přechodu na 1500m. Tohle mi dělá ještě větší radost než ono pěkné umístěni. Pokud běžec nemá radost a dobrý pocit z toho, co dělá, tak nemá smysl to dělat vůbec.

Největší vliv na mém návratu má můj trenér Jiří Sequent a až teď si začínám uvědomovat, jak moc mi pomohl a z jakého bahna mě dostal. Už to, že má nadváha byla v září asi 8kg  :-). Celá skupina šlape skvěle. Ať je to Lenka, Milan, Jirka atd., tak každý z nich má něco, z čeho si můžu kousek vzít. Dohromady to potom dělá skvělý tým a super partu. 


Po HMS jsem měl jeden přechodný týden, kde jsem tolik nemusel řešit trénink a stravu a i hlava si odpočinula od každodenní rutiny a drilu. Běžkování na Pradědu a svíčková u babičky – to byl opravdu luxusní den. Úplné volno jsem měl jen dvakrát :-). Pak přišel čas vrhnout se do objemové přípravy na jaro, protože není radno zahálet.

Jako přípravu jsem před odletem do Maroka absolvoval závody v orientačním běhu. Orienťákům jsem se věnoval zhruba do svých 16ti až 18ti let, takže když je příležitost a vhodný termín, rád za takovým dobrodružstvím vyrazím. V Hradci Králové každoročně pořádají první závody. Jarní pohár. Netradiční dlouhá trať prověří, jak se kdo v zimě připravoval. Vítěz by měl běžet na 100 minut. Fyzicky jsem se nebál, naběháno jsem měl. Pro jistotu jsem nepodcenil snídani a nahodil jeden gelík. Horší je mapa, ve které se samozřejmě vyznám, jinak bych se do toho ani nepouštěl, ale chybám se nevyhnu. Největší problém je čtení mapy za běhu, což neumím, a tím pádem dost ztrácím. Dohledávky taky nejsou úplně moje písnička. Domapovat drobné tvary chce víc praxe, ale když má člověk štěstí, tak tu kontrolu najde i celkem rychle. Ten den bylo dost teplo, hodně jsme se potili a pot ztékající do očí a větve, které při běhu lesem rozrážíte, udělaly své a tím pádem jsem posledních 20 minut téměř vůbec neviděl. Po doběhu jsem 2 hodiny musel čekat než pojedu domů,  protože jsem před očima měl totální mlhu. Jo, nakonec jsem to šel 121 minut :-). 


Další den štafety. Ochladilo se asi o 20 stupňů a pršelo jako z konve. Pro ty, kdo milují orienťák, prostě to pravé počasí. Štafety jsou více kontaktní a jako atlet můžu využít víc své schopnosti. Teda aspoň na prvním úseku. Startuje se totiž hromadným startem a všichni jdou stejným směrem, akorát kontroly mají jiné. Tzv. farsty. Jde o to hlavně hlídat kódy kontrol a směry dohledávek, jinak můžete rubat, co to jde. Teda to jsem si původně myslel. Záleží totiž na tom, jestli to vůbec jde. Lesem se trousí vláček 20ti borců. Je těžké předbíhat, jelikož v lese většinu času nejde běžet třeba tempem 3 minuty na kilák. Ale může to být terén od terénu jiné. Kdyby v Hradci byly kopce, tak by fyzicky vybavení jedinci asi vytěžili víc. Celkově si myslím, že špičkový orientační běžec musí být skvěle fyzicky připraven, což nám atletům dva kluci při republikovém krosu ukázali. Ale stejně rozhoduje mapa. Uděláte pár chyb a už to nedoženete. 


Návštěva orientačních závodů je vždy, jako když přijedete do jiného světa. Samozřejmě vím, do čeho jdu, ale přece jenom už jsem atletickým světem zhýčkaný. Po závodě se není kde umýt, maximálně máte k dispozici lavor se studenou vodou 🙂 Naštěstí jsem to měl domů jen hoďku, takže to byla pohoda na rozdíl od toho, když jedete po závodech třeba do Třince. Ale i tak.. Když jsme se Sykym vraceli, tak jsem si v autě zul boty, a to jsem neměl dělat. Nožky se začaly potit a mezi prsty uležené bahýnko z nějaké kvalitní bažinky, kterou jsem proběhl, vyprodukovalo neskutečný smrádek. Ale co už, dojet do Prahy jsme museli. Byl to super víkend. Skvělá změna.


Absolutní vyčištění mysli, které během na dráze nedosáhnu. A nakonec taky kvalitní trénink. Měkký podklad, pořád musíte zvedat nohy, abyste něco přeskočili, plus častá změna tempa, to vše mi dalo opravdu zabrat. Pokud si nepřivodíte těžký výron kotníku, tak myslím, že podobné závody jsou i pro atlety velice přínosné, a Jiří Sýkora či Ivan Uvízl jsou jasnými příklady.
A úplně nejlepší je ten pocit, když po doběhu máte radost, že jste celí do krve poškrábaní. Bláto a jehličí máte úplně všude, stojíte na dešti a je vám to jedno. To dělá tenhle sport tak pěkným a tak odlišným třeba od atletiky, jen na to musíte mít tu správnou krevní skupinu 🙂 

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno